Lazaret aneb jak jsme nejeli na Moravu

Tak jsem zase tady, po dlouhé době...

Zrovna teď, kdy píšu článek, jsme se měli bavit s Domajzkem na oslavě babiččiných osmdesátin na Moravě. Hrozně jsem se těšila, nebyla jsem na Moravě skoro rok. 

Mám tam všechny příbuzné, krom mamky, která se loni přestěhovala do Kolína.

Místo toho sedím doma před krbem, venku fučí vítr a Domek s tátou v garáži tlučou do polínek a vylepšují krmítko pro ptáčky. 

Zní to jako docela ideální stav, ale já jsem se vážně těšila... :(

Nebyla jsem nemocná od svých 18 let, což je celých 12 let. Veškeré nemoci se mi vyhýbaly obloukem a když už jsem nemocná byla, odbyla jsem si to za dva dny a byl klid.

Minulou sobotu jsem se ale vzbudila s šílenou bolestí v krku, kterou jsem v první chvíli chtěla "přeběhat", ale protože nebylo hlídání, nakonec z toho sešlo.

(samotnou by mě zajímalo, jestli by mě to položilo úplně nebo vyléčilo :)))

A jak praví reklama "Maminky si nemohou vzít volno, maminky si berou...." a název nějakého léku, tak to bylo i u nás. Domkovi vysvětlit., že je máma nemocná moc nešlo, jen první odpoledne se nechal ukecat a byli jsme doma. Dokonce se slitoval natolik, že se přitulil a dal mi pusu :)) 

To je, mimochodem, totální vrchol Domkova mazlení :)))

Já jsem do sebe začala lít hektolitry ovocných šťáv se zázvorem, zázvorový čaj s medem a citrónem, uchýlila jsem se dokonce i k Bioparoxu, ale pro tentokrát bylo rozhodnuto, že si musím svoji nemoc takzvaně vyžrat...

Aby toho nebylo málo, v pondělí dostal teploty i Domek, ale jako pořádný chlapák to klasicky zvládnul v jednom dni, který strávil komplet na prsu a bylo dobře...

Celý týden byl ale strašně náročný a i když vždycky, když není Sympaťák doma, napíšu článek na blog, tak jsem nebyla schopná ničeho než základních domácích a mateřských úkonů. Každý den jsem před devátou uložila Domajze a byla jsem ráda, že jsem ráda. S vidinou četby knížky v posteli jsem se zavrtala do peřin a na knížku ani nedošlo...

Spojením mého nočního nespaní kvůli škrábání v krku a Domkova sabotování spánku, kdy si chtěl od jedné do třech v noci hrát, bych si ve středu dopoledne titul "Matka roku" rozhodně nedala. Byla jsem unavená, nervózní, prostě KO. Chyběl mi spánek, kolo, běh, Sympaťák a nervy na (ze mě) nervózního Domka...

Nevěřila jsem však tomu, že se já za týden nebudu schopná dát dohromady a na oslavu opravdu nepojedeme.

Ve čtvrtek přijel domů Sympaťák (pro jistotu taky nemocný) a v pátek bylo rozhodnuto, že jsem v takovém stavu, že se nikam nejede :( Obvolala jsem babičky a půlku příbuzenstva, stornovala jízdenky na vlak a šmitec... 

Ale asi to tak mělo všechno být...

Domek dnes ráno vstával až v 8:30, což je pro něj jeden z rekordů a stávají se samozřejmě jen tehdy, když je Sympaťák doma. Ten pak žije v mylné představě, že mám ráno vlastně pohodu :)) 

Přitom Domek dost často vstává už před sedmou, lotr... :))

S takhle pozdním vstáváním bychom ráno museli už docela kvaltovat a celé ráno by bylo asi hodně nervózní. 

Vrcholem však byl Domajzkův odpolední spánek, kdy zalehl ve 13:30 a v 17:00 jsem ho přemlouvala, ať vstává, že taťka vrtá a může mu jít pomoct do garáže :))

Celý ten dnešek mě tak nějak přesvědčil o tom (a psala jsem o tom už mockrát), že plánovat nenaplánovatelné se nedá...

A taky to, že nemůžu být pořád ta naprosto bezchybná, usměvavá a "všem po ruce" máma, dcera, sestra a že mám taky nárok na svoje chyby a únavu...

Ale aby to nebyl tak pesimistický článek, přikládám pár fotek toho, čím jsme se přes týden bavili a co se povedlo :)))

V den, kdy se vracel i Sympaťák, přišel pohled, který nám týden předtím poslal ze Sněžky...

Pěstujeme si avokádo :)

Ptáci využili situace, že napadl sníh a konečně využili krmítko...

Ušila jsem potah na starou matraci na válení před krbem :)